Pokladík (Every Breath You Take)

OBSADENIE
Lenka Libjaková, Katarína Gurová, Rebeka Poláková, Braňo Deák, Marek Rozkoš, Martin Krajčír

RÉŽIA
Alžbeta Vrzgula

Alžbeta Vrzgula je režisérka a autorka textov, absolventka VŠMU, ktorá tvorí najmä v rámci nezávislého divadla Uhol_92 a spolupracuje aj so zriaďovanými scénami. Vo svojej tvorbe sa zameriava na súčasné spoločenské témy a hľadá nové formy ich javiskového spracovania. Je držiteľkou ocenenia DOSKY, prémie Literárneho fondu a Ceny Nadácie Tatra banky.

INSCENAČNÝ TÍM

„Ide o ďalšiu inscenáciu, v ktorej táto režisérka podrobne analyzuje tému moci a slobody, tentoraz v najrôznejších podobách sledovania, prenasledovania a krádeží identity. Napriek ťaživosti témy a tomu, ako umelecky rafinovane k nej režisérka pristupuje, ide o divácky veľmi príťažlivé dielo.“

Soňa Jánošová: Môže sa muž báť, ak ho prenasleduje žena? Stalking sa stáva novým normálom. In: sme.sk, 2. 4. 2025

„Stalking sa tu však stal pre tvorivý tím aj zástupnou témou pre diagnostiku súčasnej spoločnosti. V divadlách sa bežne stretávame so snahou o reflexiu života v dnešnej dobe, pričom väčšinou ide o skúmanie ľudského prežívania v konfrontácii so spoločensko-politickým dianím. Nie je tomu inak ani v prípade Pokladíka, no zameranie sa na veľmi špecifickú tému prináša potrebnú hĺbku a najmä konkrétnosť výpovede, ktorá vďaka tomu neskĺza do neusporiadaného ventilovania myšlienok či vyprázdneného klišé.“

Diana Pavlačková: Vrstvy nevyžiadaného pozorovania. In: mloki.sk, 3. 4. 2025

„Dramaturgicky sa tak inscenácia môže zdať chaotická, no žánrová pestrosť môže zároveň odkazovať na obraz sveta zahlteného nejednoznačnými informáciami. Rovnako tak do toho vstupuje aj fakt, že na inscenácii Pokladík spolupracovalo Divadlo Aréna s nezávislým divadlom Uhol_92, pre ktoré, a najmä pre režisérku Alžbetu Vrzgulu, je takáto poetika príznačná.“

Tamara Vajdíková: Detektívka, stand-up alebo stalking? In: casopiskod.sk,  28. 4. 2025

„Tému stalkingu, ktorá láka prísľubom napätia a kriminálnej zápletky, sa inscenácii darí rafinovane rozkrývať v rôznych podobách. Zdrobnenina v názve evokuje skrytú agresiu a vlastnícky vzťah k prenasledovanej obeti. (…) Postavy a situácie, v ktorých sa ocitnú, svedčia o dôkladnom poznaní odborného kontextu výskumu a prevencie stalkingu, ktorý je vnímaný z feministickej perspektívy ako rodovo podmienené násilie. Kontrola nahrádza intimitu, páchajú ho muži aj ženy a jeho prejavy sú rodovo diferencované.“

Veronika Kolejáková: Divadelná recenzia: Pokladík. In: radiodevin.stvr.sk, 30. 4. 2025

Oh can’t you see, you belong to me

 „Také sú časy, aké si vytváráme.“ – poslední replika, která v inscenaci zazní, se ještě objeví promítnutá během děkovačky. Podle mě to velmi dobře shrnuje neblahý princip, na kterém je vystavěna autorská inscenace Alžbety Vrzguly Pokladík (Every Breath You take) připravená pro Divadlo Aréna. Téma stalkingu, fyzického i virtuálního, otázky identity a práva či potřeby si ji chránit (ale i ochoty prodávat), dokonce i momenty domácího a sexualizovaného násilí jsou jistě důležité problémy a je potřeba o nich veřejně hovořit. Otázka ovšem zní jak.

Přiznávám, že jsem z těch, kterým „pouhé“ společensky nebo jinak závažné téma jako důvod k inscenaci nestačí. Jakýmsi soukromým měřítkem je mi v tomto případě otázka: Změnilo by se mnoho, kdybych si o tom či oném poslechl například podcast či přečetl článek v časopise? Dostávám ke všem těm bezpochyby závažným informacím ještě navrch něco, co pro nedostatek přesné definice budu označovat jako „divadelnost“?

V Pokladíku mne v tomto smyslu zaujaly dva monology. Ten bezpochyby procítěnější a dojemnější pronáší chvíli před závěrem Rebeka Poláková, když prolomí svou roli policistky, jež má vše celkem „na háku“ a svěří publiku svůj dost otřesný zážitek rozchodu s manželem následovaný nedobrovolným spolužitím v jednom bytě a nakonec i nejen fyzickým napadením. Nechci existenci takových případů (a až ne tak drastický znám i ze svého okolí) nijak zlehčovat, stejně tak jako výkon Rebeky Polákové. Ale oč dráždivější a zajímavější je úvodní monolog Lenky Libjakové. Ještě dříve než budeme znát její roli v inscenaci a vztah k ostatním postavám, posloucháme romantické vyznání zamilované dívky malující si v duchu scénáře spolubytí se svým vytouženým. Jen postupně nám začíná docházet možná patologičnost toho, co posloucháme, ale Lucie Láska – byť sama stalkerka i tak trochu oběť – už napořád zůstane v našich očích postavou ambivalentní. Navíc zde Libjaková, na rozdíl od Polákové, není režií nucena staticky dojímat, pohybuje se po scéně a mění i nálady. Je (smí být z úradku režisérčina) zkrátka divadelně zajímavější.

Jakožto „zahraniční pozorovatel“ jsem si logicky nejméně věděl rady s postavou Braňa Deáka. Slovenské seriály ani televizní show nesleduji (ostatně ani většinu těch českých), takže „realitu“ hry s reálnou postavou populárního herce a jeho snahy chránit si soukromí a zároveň na něm kapitalizovat jsem mohl jen odhadovat. Obdobně jsem na tom byl s Marekom Rozkošom, u něhož mne navíc dost rušila prvoplánová stylizace do bezohledného „macho frajera“. Ne zcela pochopitelně pak podle mne zůstal jen naznačen, ale nedořečen (a že jinak se v inscenaci doslovuje až až) případ ukradené identity influencerky v podání Kataríny Gurové. Snad jen to, že navzdory všemu nepustí až do konce inscenace mobil z ruky a neustále něco natáčí, možná chce o naší potřebě být viděn říct něco víc.

A to je vlastně hlavní problém inscenace i textu: témat a motivů je tolik (že o jejich závažnosti nepochybuji, jsem již předeslal), že až na výjimky (Lucia Láska, vztah Braňo – Marek) se nedostane na víc než na jejich konstatování, jež je pro výraznost potřeba podtrhnout či doslovit. Jak už jsem také poznamenal, vytrácí se divadelnost, rafinovanost, více nejednoznačnosti a vtírá dokonce pocit čehosi jako osvětové přednášky.

Jakub Škorpil

Po tomto predstavení prebieha diskusia s tvorcami.