Divadlu nie je nutné pripisovať naivné predstavy o schopnosti meniť svet, ale jednoznačne sa o ňom dá uvažovať ako o priestore, v ktorom je možné naštrbovať zaužívané a samozrejmé. S režisérom inscenácie Divadelník Michalom Hábom sme sa okrem toho rozprávali aj o klimatickej kríze, kolektívnej tvorbe či vplyve Brechta.
S ohľadom na klimatickú krízu, aký má podľa vás dnes divadlo zmysel?
Celý život, zejména během mé aktivní tvorby, bojuji s vědomím, jak je divadlo marginální a marginalizované. Snažím se, aby mělo větší váhu, ale zároveň jsem odpůrcem toho, aby se divadlo bralo příliš vážně. Myslím si, že divadlo, jako každé umění, by mělo především narušovat samozřejmosti a stereotypy, a umožnit nám nahlédnout na věci z jiného úhlu pohledu. Pokud má divadlo smysl, tak právě v tomto. Člověk má tendenci podléhat dojmu, že on sám nebo to, co dělá, včetně divadla, může změnit všechno. Takové myšlení je velikášské. Pokud tomu uvěříme, můžeme snadno sklouznout do deprese a paralýzy. Například klimatická krize ukazuje, jak snadné je podlehnout skepsi – třídíme odpad a pak zjistíme, že se někde vypouští obrovské množství uhlíku do ovzduší. Myslím však, že je důležité neztratit radost. Divadlo má schopnost být neustále v kontrastu, což je velmi brechtovské. Proto je i Divadelník v jistém smyslu komedie, i když se zabývá vážnými tématy. O vážných věcech bychom měli umět mluvit s humorem.
Inklinujete k nemeckej dramatike. Čo vás na nej láka?
Vlastně úplně neinklinuji k německé dramatice, ale nějakým způsobem jsem pochopil, že mi je blízké spíše německé divadlo jako takové. To, co mi v českém a slovenském divadle obecně chybí, je vliv brechtovské tradice. Myslím, že to je dost upozaděná nebo nepřítomná věc, a proto k tomu směřuji. Bernhard je podle mě výrazně ovlivněn Brechtem, který měl vliv na všechno. Když pracuji s dalšími texty, třeba Wernerem Schwabem nebo Heinerem Müllerem, je to všechno reakce na Bernharda. Myslím, že Němci jako velký národ více tematizují světové problémy, zatímco Češi a Slováci se často soustředí na řešení svých vlastních problémů, toho, že jsou malý národ. Češi a Slováci se často ptají, co my a svět, místo aby řešili problémy, které trápí všechny. V tomto ohledu mám tendenci být univerzalista.
V súčasnosti sa v divadle pomerne často objavuje fenomén cross-castingu. Prečo je to podľa vás tak?
Proč se to objevuje, vlastně přesně nevím, ale myslím, že to je nějaká reakce na nedostatečnou reprezentaci žen. V Divadelníkovi je to jeden velký scizující komentář – žena je zde kontrastem k Brusconovi, patriarchovi, který ovládá všechno a má dobyvačný vztah ke světu. Ironizace a komentář skrze Janu přinášejí brechtovské divadlo. Scéna v krytu je také komentářem a dohromady to tvoří určitý vztah, který vytváří prostor pro přemýšlení. Není to jen otrocké převedení Bernharda na scénu.
Je pre divadelníkov veľké ego nevyhnutnosťou alebo limitom?
Záleží na prostředí a lidech, s kterými se o tom bavíme. V současnosti je velký trend hovořit o díle Smrt umělce. Ať žijí pomocnice!, které je sice navázáno na výtvarné umění, ale ilustruje myšlenku, že už to není o jednom tvůrci, který všechno ví a může. Mluví se více o spolupráci a kolektivním úsilí. Neříkám, že bychom neměli dávat pozor, abychom při prosazování této myšlenky „nevylili s vaničkou i dítě“. Všiml jsem si, že i v Berlíně, kde jsou tvůrčí kolektivy, je často jeden člověk dominantní. Ne proto, že by chtěl být, ale proto, že je nejvíc tvůrčí osobností. Kritizovat přehnaný individualismus jako symptom dnešní doby je sice v pořádku, ale stále to dává určitou logiku. Umělec má schopnost a možnost svůj talent rozvíjet a za tím stojí celá historie umění, reakce každého umělce na své předchůdce. Nemyslím si, že bychom měli všechno srovnat se zemí. Mělo by to být o tom, aby všichni měli možnost rozvíjet svůj talent a schopnosti.
Nebojíte sa toho, že aj vy dopadnete ako divadelník Bruscon?
Samozřejmě, uvažuju o tom. Mám pocit, že člověk si musí neustále ověřovat, aby neupadl do pasti toho, že si vše dělá jen podle svého a přestává reagovat na okolí. Sláva a uznání jsou ve výsledku tak trochu jako moc a ta korumpuje. Nemyslím si, že by se mělo všechno horizontálně vyrovnat – anarchistický background ve mně asi vždycky zůstane. Člověk si však musí dávat pozor, aby tomu nepropadl.
Za rozhovor ďakujem
Ivana TOPITKALOVÁ
